... na nějakou dobu. Oddych. Po třech měsících na cestě už se každý rád usadí.
Čeká nás poslední část cesty - tři noci v AC třídě na cestě z Delhi do Tamil Nadu. Tentokrát si můj partner namluvil, že pojede jenom AC třídou, jinak ne. Volba to nebyla špatná, alespoň můžu říct, že mi poprvé v těchto částech Indie byla zima. Druhá noc už ale byla hodně chladná a příště určitě pojedu jen klasickým "spinkáčem".
Rozdííl byl v tom, že vagón neměl otevírací okna, ale klimatizaci. Počet paland se nezměnil a nezaručovalo to nutně pohodlnější cestu. Dostali jsme sice i polštář, povlečení a deku, ale pokud člověk vychytá palandu "side lower" jako já, může se těšit na hodně otáčení, postel je totiž rozkládací - dají se z ní udělat dvě křesla a tak mě krásně půlka zad leží na tom spáru ze železa.
Naštěstí je to oblíbená třída pro bohatší rodiny s dětmi, takže o zábavu také není nouze, přes den se děti nechávají spát a v noci se za hlasitého pláče nutí ke spánku znovu, s klidem se také nebudí, ale člověk si na všechny ty zvuky už tak nějak zvykne a druhou nocí už to ani nevnímá. O ne, to bylo vlastě tím, že druhý den vystoupily.
Sbírám drobné bankovky na další thandá pání, přece jen je venku stále čtyřicet, i když se tam moc nedostaneme, při cestě na záchodek nás přece jen to teplo krásně vyfackuje.
šup šup na předplacenou rikšičku
.....................
V Čenái vysedáme a máme pár hodin než nastoupíme na další noční vlak do cílové stanice Toothukudi. Směřujeme k Pre-paid auto booth a za 50 rupíí nás vezou na druhou vlakovou stanici. Ceny dopravy a jídla jsou tu mnohem vyšší než v Delhi. Na nádraží si dáváme zavazadla do úschovy - jen 15 rupií za kousek, jedno jak dlouho. Obsluha ale trvá na tom, abychom si pořídili zámek, snažíme se mu vysvětlit, že na batohu nejde nic zámkem zamčít, tudíž ztrácí smysl svého využití, do batohu se kdokoliv dostane i tak, děda je však neoblomný, na plakátu stoojí jasně - 1. Pořiďte si zámek. Po rozhovoru s nádražní službou nakonec logika vítězí a zavazadla si můžeme uložit i bez zámku.
Stihneme si prohlédnout muzejní komplex, který sestává z několika budov a z výstav zajímavých i kýčovitých, něco, co bych řekla, že muzea za totality vypadaly asi.
Dostat se do muzea za normální cenu nebylo těžké - stačilo ukázat pracovní víza a na místo 250 rupií jsme platili 15 na osobu, to je rozdíl (Taj mahal teď stojí něco přes 1000 rupií ke 40 pro zbytek Indie). Karma, karma, co!
Den završujeme grilovaným kuřem ve stánku, na který narážíme, griluje se kuřecí gyros a několik kuřátek, vybíráme to nejkřupavější a už si olizujeme prsty. A teď hurá na poslední spoj, abychom se nevyspaní setkali s našim budoucím vedoucím, se kterým budeme půl roku spolupracovat.
 |
| Spočítáme penízky na thandá pání |
Komentáře
Okomentovat