Dobré nedělní ráno, zpívá nám kostelní sbor

Kolem sedmé mžourám, kde to jsem a co se to děje. Vzpomínám si na kostel, jsem ale stále unavená a usínám slyšíce nějakou hudbu.
O hodinu později už se budím za rytmu povědomé písničky, která mi skoro trhá uší. S ne moc chutí vztávám a jdu zavřít okno, které můj kamarád nechal otevřené (což si s ním brzo vyřídím). Zavřené okno dodá o něco snesitelnější zvuk probíhající párty u sousedů.
Je neděle ráno a v křesťanském kostele, který je asi metr od našeho okna právě začala mše. Teda právě se znovu rozjela po menší tiché přestávce, kdy kněz kázal, skoro potichu, přes mikrofon.
Indové milují hlasitou hudbu odkudkoliv, z televize, z rádia, v kostele, v chrámu. Kdysi jsem se chtěla zúčastnit těch amerických gospelů, no do Ameriky už jezdit nemusím. Slyším lidi tleskat a zpívat do rytmu, rychleji a rychleji.
Docela se mi ta písnička začíná líbit, možná se zajdu zeptat, co za výběr to dneska hrají. O hodinu později je párty stále v plném proudu, rozjela se pomalejší skladba, aby se na chvilku odpočalo, po dalších deseti minutách hudba konečně utichá úplně a již jen kázání od kněze dopadá k našim uším.
O hodinu později už odcházíme za samovolného vrtění se našich těl k dalším rytmům, protože mše ještě zdaleka nekončí. Míříme ale ke starému přístavišti než bude polední vedro.

Komentáře