Transsibiřskou magistrálou

Na stránkách ruských železnic jsem si tak koupila lístky (s měsíčním předstihem, protože jsou hned rychle vyprodány a přes agentury jsou i třikrát dražší) do kupé, kde byly jenom dvě palandy. Méně místa, ale více soukromí, přece jenom jedeme levnou třídou a četla jsem nejeden příběh o různých oslavách, které ve vlaku náhodně probíhají a kde vodka teče proudem. Opak byl pravdou, cesta byla klidná, ničím nerušená a nikdo se neopil ani nepopral. Trošku jsem z toho i měla strach, můj partner byl extrovert a opít se hned s cizinci mu nedělalo problém, jak jsem zjistila, takže se mi ulevilo. Čeká nás přes 5000 kilometrů.

Projedeme kus Ruska

Vyjeli jsme a nadšeně očekávali dobrodružství, které taková cesta přináší. Brzy jsme opustili Moskvu a po pár hodinách za okny sledovali přibívající sníh, což nebylo až tak ohromující, protože jsem poslední tři roky strávila v horách v Norsku, kde je sněhu ažaž. Ale jedeme přece na Sibiř, tam, kde slunce moc nesvítí, lidé nosí těžké kabáty a kdejaká ženština skolí mědvěda levou zadní! To je samo o sobě dobrodružství.

Jako správná 'cestovatelka' jsem byla patřičně připrave na čtyř denní jízdu vlakem a pro slavnostní zahájení pozemního cestování jsem přibalila i poslední zásobu kofoly. V každém oddílu byl samovar, kde jsme si mohli nalít teplou vodu na čaj nebo instantní polévku, takže o něco teplého nebyla nouze, navíc při celodenním válení se na palandě člověk ani tak hladový nebyl.

snídaně ve vlaku

Vlak zastavoval v několika stanicích, na pět, deset i čtyřicet minut, takže jsme měli možnost se projít a poznat kouzla různých vlakových nádraží. Jelikož jsme projížděli několika časovými pásmy nevadilo nám vystoupit na půl hodinky ani uprostřed noci, přestože naše biologické hodiny byli stále nastaveny na středoevropský čas. Nakonec spát můžeme během dne, stejně tak jako v noci, nemáme kam spěchat, o povinnostech nemluvě. Poprvé po dlouhé době je čas v našich rukách.

Za okny míjíme převážně lesy, občas menší města, vesnice, usedlosti, někdy jen pár stavení kolem kolejí zasypaných sněhem. Ochutnáváme čerstvý fast food, na který nás lákají místní pekařky za pár rublů a dny si krátíme četbou, sledováním filmů a protahováním se na chodbě po dlouhém sezení/ležení na palandách. Zní to možná trošku nudně, ale já osobně miluji vlaky i to cestování a jak se zpívá 'I cesta může být cíl' a v tomto případě to nebylo jinak! 

Ujeli jsme 5655 kilometrů během těchto 86-ti hodin, xxxx máme ještě před sebou.

moc místa v kupéčku není